Daňová neuznatelnost výdajů na opravu majetku ve vlastnictví poplatníka, který není součástí jeho obchodního majetku

6/2021

Nejvyšší správní soud („NSS“) ve svém rozsudku (sp. zn. 8 Afs 204/2019-42) z března 2021 potvrdil postup správce daně, který vyloučil z daňově uznatelných výdajů poplatníka náklady na opravu a údržbu majetku, který nebyl vložen do jeho obchodního majetku. O co se konkrétně jednalo?

Finanční úřad doměřil v rámci daňové kontroly daň poplatníkovi daně z příjmů fyzických osob (pronajímateli penzionu a souvisejících zařízení) za zdaňovací období let 2011 až 2013, a to z výdajů, které poplatník vynaložil na opravy, údržbu a provoz nemovitostí (pozemků), které nebyly zařazeny v jeho obchodním majetku, avšak poplatník tyto výdaje považoval za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů, čímž si snížil výsledný základ daně.

Správce daně dospěl k závěru, že poplatník učinil součástí svého obchodního majetku ve smyslu § 4 odst. 4 Zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“) pouze budovy penzionů. Vložení souvisejících pozemků již poplatník neprokázal. Uplatněné výdaje týkající se opravy, údržby a provozu těchto dalších nemovitostí (v obchodním majetku nezařazených) tak reklasifikoval v souladu s § 25 odst. 1 písm. u) ZDP jakožto daňově neúčinné.

Poplatník však argumentoval tím, že na sporných nemovitostech se nachází zařízení, která jsou využívána ubytovanými klienty, resp. jsou pronajímána spolu s penziony (sportoviště, tenisový kurt, sauna, bazén, parkoviště, kolárna, lyžárna). Výdaje vynaložené na tyto nemovitosti tak považoval za výdaje k dosažení a udržení zdanitelných příjmů. Svoje zdůvodnění také podpořil obsahem webových stránek z let 2011 až 2013, z nichž plyne, že poplatník nabízel jako součást ubytování i služby nacházející se na sporných pozemcích. Poukázal rovněž na daňovou kontrolu z roku 2009, která vynakládání výdajů na opravu a údržbu sporných pozemků a dále nákladů na daň z nemovitostí nezpochybnila, a ponechala předmětné výdaje jako daňově účinné. Poplatník dále argumentoval tím, že pokud byly výdaje související s majetkem zachyceny v daňové evidenci (jako důkazní prostředek předložil opisy údajů z peněžního deníku), jedná se v případě předmětného majetku o majetek obchodní.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu

Pro posouzení daňové účinnosti uplatněných výdajů jsou v kontextu popisovaného případu stěžejní zejména následující ustanovení ZDP.

  • § 4 odst. 4 ZDP
    • obchodním majetkem se pro účely daně z příjmů fyzických osob rozumí souhrn majetkových hodnot (věcí, pohledávek a jiných práv a penězi ocenitelných jiných hodnot), které jsou ve vlastnictví poplatníka a o kterých bylo nebo je účtováno anebo jsou nebo byly uvedeny v evidenci majetku a závazků pro účely stanovení základu daně a daně z příjmů.
  • § 25 odst. 1 písm. u) ZDP
    • za výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména výdaje na osobní potřebu poplatníka; včetně výdajů vynaložených na opravu, údržbu nebo technické zhodnocení majetku sloužícího k podnikání nebo jiné samostatné výdělečné činnosti, který poplatník uvedený v § 2 ZDP nezařadí do obchodního majetku podle § 4 odst. 4 ZDP.

Pokud tedy chcete jakožto podnikatel svůj majetek podřadit pod obchodní, musíte o něm začít účtovat, nebo jej vést ve své daňové evidenci („DE“). NSS nicméně zdůraznil, že účtování o majetku (vedení v DE) samo o sobě nedokládá vložení věcí do obchodního majetku pro účely daně z příjmů. Co je či není předmětem daně, nestanoví účetní předpisy, ale ZDP.

Kromě účtování (vedení v DE) je důležitým kritériem pro určení obchodního majetku podnikatele také jeho povaha a způsob nakládání s ním. Majetek podnikatele fyzické osoby totiž může být v zásadě dvojího charakteru – majetek sloužící k osobním potřebám a majetek, který je určen k podnikání. Je nutné tedy vycházet z principu, že obchodním majetkem dle ZDP může být pouze takový majetek podnikatele, který souvisí s jeho podnikatelskou činností a v této souvislosti je tedy také skutečně využíván.