Na konci března proletěla médii zpráva, že Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se zabýval povinností Policie ČR poskytnout záznamy z kamerového systému pro účely daňového řízení. V daném případě šlo o nárok na odpočet z pořízení automobilu, který plátce dokládal knihou jízd. Správce daně tuto knihu jízd konfrontoval s údaji, které si na základě § 57 daňového řádu vyžádal od Policie ČR a zjistil, že se vozidlo podle kamerových záznamů pohybovalo jinde, než uváděla kniha jízd.
Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku z července loňského roku uvedl, že údaje o pohybu vozidla byly nezbytné pro správu daní a správce daně si je nemohl opatřit z vlastní evidence. Uvedené záznamy nebyly pořízeny primárně pro účely daňového řízení, ale pro toto řízení byly využity již existující záznamy, které Policie ČR pořídila pro účely své vlastní činnosti. Zároveň správce daně oslovil policii až poté, co od stěžovatele obdržel knihu jízd, která však z důvodu data první jízdy, jež předcházelo převzetí vozidla ze strany stěžovatele, nepůsobila věrohodně. Proto Nejvyšší správní soud neshledal pochybením, že Policie ČR tyto záznamy správci daně poskytla a kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, který to viděl stejně, zamítl. Nálezem Ústavního soudu IV. ÚS 2621/22 byl v únoru zmíněný rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušen.
Ústavní soud se ve svém nálezu, kde zrušil rozsudek Nejvyššího správního soudu, nevyjádřil, zda police byla či nebyla oprávněna kamerový záznam vydat. Ústavní soud zrušil rozsudek z toho důvodu, že podle názoru soudu nereagoval Nejvyšší správní soud na námitky stěžovatele a tím došlo k porušení jeho základního práva na soudní ochranu zaručenou Listinou základních práv a svobod. Onou námitkou, na níž byla postavena kasační žaloba bylo, že zpracování informace o pohybu konkrétního vozidla v konkrétním období a na konkrétní komunikaci pro správce daně neodpovídá zákonu o policii. Ústavní soud přiznal logiku úvaze stěžovatele, která byla vyjádřena v Nejvyšším správním soudě zamítnuté kasační stížnosti, že policie musela minimálně utřídit záznamy do podoby, které správce daně vyžadoval a takto pro něj zpracované informace mu pak předala.
Nejvyšší správní soud se tak bude muset znovu vypořádat s kasační stížností. Po jeho novém rozsudku uvidíme, zda bude moci správce daně dostávat informace na „zlatém podnose“ v podobě, že po dané komunikaci projelo vozidlo XY v 15.40, poté 17.15 a druhý den v 8.00 nebo zda může správce daně dostat jen surový policejní záznam a sám si v něm hledat, zda dané vozidlo na záznamu je či není. Anebo Nejvyšší správní soud rozhodne, že ani vydání surového policejního záznamu pro daňové účely není možné, čímž by však popřel svoji argumentaci v původním rozsudku. Můj tip je souhlas s předáním jen surového policejního záznamu, ale uvidíme.