Krádež zboží není primárně předmětem daně, protože tím je dodání zboží, což je převod práva nakládat se zbožím jako vlastník, a takové právo vlastník obvykle zlodějovi nedává. Nicméně, občas je pachatel vypátrán. Pak se z krádeže může stát dodání zboží a povinností okradeného je odvést z ukradeného zboží daň.
Podle rozhodnutí Soudního dvora ve věci British American Tobacco, které v létě oslaví již 20 let existence, brání považovat krádež za dodání zboží dva důvody. Tím prvním je chybějící protiplnění. Zloděj si zboží vezme bez zaplacení. Druhým důvodem je, že zloděj nemá stejné postavení jako řádný kupující. Je pouhým držitelem ukradené věci a nemůže se k ní chovat jako skutečný vlastník.
Koordinační výbor 621/09.10.24 uzavřený poslední dubnový den však pracoval s myšlenkou, jak se daňově postavit k situaci, kdy okradený zná zloděje a domluví se s ním na úhradě ukradeného zboží. Zde bude záležet na konkrétním smluvním ujednání, zda zloděj na základě takové dohody získá právo rozhodovat o dalším osudu zboží. Pokud takové právo nezíská, zůstává vztah okradený – zloděj stále v úrovni mimo předmět DPH, což koordinační výbor potvrzuje. Nicméně, prokázání bude v případě přijaté úplaty na okradeném, zda důkazně ustojí, že zloděj právo ke zboží nezískal, a přijatá úplata zůstane v režimu mimo DPH.
V případě, že zloděj jednorázově nebo velmi rychle okradenému zboží zaplatí, odvedení DPH okradeného trápit nebude, protože jeho výši dostane od zloděje uhrazenou. Ale realita je spíše taková, že krade ten, kdo nechce nebo nemá na zaplacení. Pokud s ním bude sjednána nějaká srážka ze mzdy či dlouhodobé splácení, aby okradený dostal „alespoň něco“, bude před správcem daně okradený prokazovat, že takovýmto způsobem splácení nepřevedl na zloděje legální vlastnické právo.
Stanovisko Generální finančního ředitelství v rámci koordinačního výboru na několika místech zmiňuje obsah konkrétního smluvního ujednání (dohody), a proto je k doporučení v případě, kdy není vlastnické právo úplatou převáděno, mít toto jasně ve smluvním ujednání uvedeno. Protože pokud na zloděje vlastnické právo převedeno nebude, nemůže je ani on převést na svého kupce a dotyčné zboží bude po nalezení vráceno původnímu majiteli. V případě, kdy okradený vlastnické právo za úplatu (a je jedno, zda jednorázovou, nebo ve splátkách) na zloděje převede, ztrácí tím okradený právo získat ukradené zboží zpět.
Velmi často jsou krádeže řešeny již v rámci uzavírané smlouvy na skladování. Jedna smluvní strana se zaváže druhé smluvní straně, že uhradí zboží, které bylo odcizeno jejím zaměstnancem (příp. jinou osobou). Základním předpokladem pro klasifikaci krádeže zboží jako dodání zboží za úplatu v těchto případech je fakt, že osoba odlišná od původního vlastníka touto dohodou získává právo rozhodovat o dalším právním osudu zboží. Opět tedy záleží na tom, zda v rámci smlouvy, na jejímž základě skladovatel hradí vlastníkovi hodnotu ukradeného zboží, je na skladovatele převáděno právo nakládat s ukradeným zbožím jako vlastník. Opět je potřeba mít vyřešeno, komu má být ukradené zboží předáno v případě, že je později nalezeno – zda skladovateli, který - když je zaplatil - s ním může po nálezu disponovat jako vlastník, tedy použít je pro svoji vlastní spotřebu či je dále prodat, nebo zda musí být vráceno okradenému, který tímto získá zboží zpět a zároveň si ponechává nebo vrací přijatou náhradu od skladovatele.
V případě, kdy okradený získá náhradu od pojišťovny, nebude tato přijatá úplata pro okradeného předmětem daně z přidané hodnoty, protože přijetím takové úplaty okradený na nikoho nepřevádí právo nakládat s ukradeným zbožím jako vlastník.
I nadále platí, že pokud přijatá úplata nebude souviset s převodem práva nakládat se zbožím jako vlastník, neznamená to, že musí okradený vrátit DPH, které si při pořízení ukradeného zboží nárokoval. V daném případě okradený z ukradeného zboží ani neodvádí DPH, ale ani nevrací původně uplatněný odpočet. V případě, kdy okradený spolu s přijatou úplatou převádí právo nakládat se zbožím jako vlastník, bude přijatá úplata včetně DPH a opět, zde logicky, bez povinnosti vrátit původně uplatněný odpočet.
Povinnost vrátit uplatněný odpočet by měl okradený v případě, když krádež buď řádně nedoloží, nebo si nechá zboží odcizit účelově. Podle již 8 let staré informace Generálního finančního ředitelství k vyrovnání a úpravě odpočtu je jednou z indicií účelového jednání, na jejímž základě bude správce daně posuzovat, že okradený není s to řádně doložit odcizení majetku, skutečnost, že okradený plátce po osobě, která způsobila či zapříčinila odcizení obchodního majetku, nevymáhá škodu. Indicií účelového jednání je rovněž situace, kdy okradený pojišťovně nahlásí škodu na jeho obchodním majetku, načež pojišťovna způsobenou škodu neuhradí. Důležitým vodítkem je odůvodnění rozhodnutí pojišťovny, z jakého důvodu byla úhrada pojistného plnění odmítnuta.
Autor: Petr Vondraš
Podle rozhodnutí Soudního dvora ve věci British American Tobacco, které v létě oslaví již 20 let existence, brání považovat krádež za dodání zboží dva důvody. Tím prvním je chybějící protiplnění. Zloděj si zboží vezme bez zaplacení. Druhým důvodem je, že zloděj nemá stejné postavení jako řádný kupující. Je pouhým držitelem ukradené věci a nemůže se k ní chovat jako skutečný vlastník.
Koordinační výbor 621/09.10.24 uzavřený poslední dubnový den však pracoval s myšlenkou, jak se daňově postavit k situaci, kdy okradený zná zloděje a domluví se s ním na úhradě ukradeného zboží. Zde bude záležet na konkrétním smluvním ujednání, zda zloděj na základě takové dohody získá právo rozhodovat o dalším osudu zboží. Pokud takové právo nezíská, zůstává vztah okradený – zloděj stále v úrovni mimo předmět DPH, což koordinační výbor potvrzuje. Nicméně, prokázání bude v případě přijaté úplaty na okradeném, zda důkazně ustojí, že zloděj právo ke zboží nezískal, a přijatá úplata zůstane v režimu mimo DPH.
V případě, že zloděj jednorázově nebo velmi rychle okradenému zboží zaplatí, odvedení DPH okradeného trápit nebude, protože jeho výši dostane od zloděje uhrazenou. Ale realita je spíše taková, že krade ten, kdo nechce nebo nemá na zaplacení. Pokud s ním bude sjednána nějaká srážka ze mzdy či dlouhodobé splácení, aby okradený dostal „alespoň něco“, bude před správcem daně okradený prokazovat, že takovýmto způsobem splácení nepřevedl na zloděje legální vlastnické právo.
Stanovisko Generální finančního ředitelství v rámci koordinačního výboru na několika místech zmiňuje obsah konkrétního smluvního ujednání (dohody), a proto je k doporučení v případě, kdy není vlastnické právo úplatou převáděno, mít toto jasně ve smluvním ujednání uvedeno. Protože pokud na zloděje vlastnické právo převedeno nebude, nemůže je ani on převést na svého kupce a dotyčné zboží bude po nalezení vráceno původnímu majiteli. V případě, kdy okradený vlastnické právo za úplatu (a je jedno, zda jednorázovou, nebo ve splátkách) na zloděje převede, ztrácí tím okradený právo získat ukradené zboží zpět.
Velmi často jsou krádeže řešeny již v rámci uzavírané smlouvy na skladování. Jedna smluvní strana se zaváže druhé smluvní straně, že uhradí zboží, které bylo odcizeno jejím zaměstnancem (příp. jinou osobou). Základním předpokladem pro klasifikaci krádeže zboží jako dodání zboží za úplatu v těchto případech je fakt, že osoba odlišná od původního vlastníka touto dohodou získává právo rozhodovat o dalším právním osudu zboží. Opět tedy záleží na tom, zda v rámci smlouvy, na jejímž základě skladovatel hradí vlastníkovi hodnotu ukradeného zboží, je na skladovatele převáděno právo nakládat s ukradeným zbožím jako vlastník. Opět je potřeba mít vyřešeno, komu má být ukradené zboží předáno v případě, že je později nalezeno – zda skladovateli, který - když je zaplatil - s ním může po nálezu disponovat jako vlastník, tedy použít je pro svoji vlastní spotřebu či je dále prodat, nebo zda musí být vráceno okradenému, který tímto získá zboží zpět a zároveň si ponechává nebo vrací přijatou náhradu od skladovatele.
V případě, kdy okradený získá náhradu od pojišťovny, nebude tato přijatá úplata pro okradeného předmětem daně z přidané hodnoty, protože přijetím takové úplaty okradený na nikoho nepřevádí právo nakládat s ukradeným zbožím jako vlastník.
I nadále platí, že pokud přijatá úplata nebude souviset s převodem práva nakládat se zbožím jako vlastník, neznamená to, že musí okradený vrátit DPH, které si při pořízení ukradeného zboží nárokoval. V daném případě okradený z ukradeného zboží ani neodvádí DPH, ale ani nevrací původně uplatněný odpočet. V případě, kdy okradený spolu s přijatou úplatou převádí právo nakládat se zbožím jako vlastník, bude přijatá úplata včetně DPH a opět, zde logicky, bez povinnosti vrátit původně uplatněný odpočet.
Povinnost vrátit uplatněný odpočet by měl okradený v případě, když krádež buď řádně nedoloží, nebo si nechá zboží odcizit účelově. Podle již 8 let staré informace Generálního finančního ředitelství k vyrovnání a úpravě odpočtu je jednou z indicií účelového jednání, na jejímž základě bude správce daně posuzovat, že okradený není s to řádně doložit odcizení majetku, skutečnost, že okradený plátce po osobě, která způsobila či zapříčinila odcizení obchodního majetku, nevymáhá škodu. Indicií účelového jednání je rovněž situace, kdy okradený pojišťovně nahlásí škodu na jeho obchodním majetku, načež pojišťovna způsobenou škodu neuhradí. Důležitým vodítkem je odůvodnění rozhodnutí pojišťovny, z jakého důvodu byla úhrada pojistného plnění odmítnuta.
Autor: Petr Vondraš