V průběhu minulého roku potvrdilo Generální finanční ředitelství výklad, který má příznivý daňový dopad v oblasti stravování na pracovních cestách. Pro zaměstnavatele je to krok pozitivním směrem.
Stravování na pracovních cestách je v českém prostředí typicky řešeno prostřednictvím cestovních náhrad. Jejich součástí je stravné, na něž mají zaměstnanci nárok, přesáhne-li doba pracovní cesty určitý počet hodin. Výše stravného vychází ze zákoníku práce a prováděcích předpisů, částky se každoročně mění. Náklady na poskytování stravného jsou daňově uznatelné, u zaměstnance stravné nepodléhá dani, avšak jen do výše zákonných limitů. Nad jejich rámec jde o zdanitelný příjem ze závislé činnosti.
V praxi se však setkáváme i s případy, kdy stravování hradí přímo zaměstnavatel. A to buď tak, že stravování je součástí ubytovací služby (např. polopenze v hotelu), vzdělávací akce (občerstvení na školení) nebo si jej zaměstnanci hradí sami a tyto výdaje (účty z restaurací) následně zaměstnavatel proplácí. Může také jít o případy, zaměstnavatel objedná catering v rámci uspořádání interních či zákaznických akcí.
Občerstvení na školení je jako daňový výdaj upraveno pokynem GFŘ D-59. Také ubytování se snídaní se standardně účtovalo do daňových výdajů, byť výslovná úprava chyběla. Naopak velmi kontroverzní bylo proplácení “účtenek” z restaurací. Někteří z klientů uplatňovali tyto výdaje daňově do výše stravného dle zákoníku práce a částku nad rámec vylučovali z nákladů jako reprezentaci. Složitost tohoto postupu se násobila ve chvíli, kdy v některých dnech limit cestovních náhrad nebyl překročen a v některých ano. Další komplikace vznikla, pokud “útratu” za celý tým hradil jen jeden ze zaměstnanců. Co se týká firemních akcí, končil catering obvykle v nedaňových nákladech.
S ohledem na nejasnou právní úpravu bylo výše uvedené téma předmětem koordinačního výboru č. 593/18.05.22. GFŘ v něm akceptovalo výklad, že daňově uznatelné jsou veškeré náklady na zajištění stravování (tj. veškerého jídla a všech nápojů) zaměstnanců na pracovní cestě, pokud má toto stravování charakter snídaně, oběda anebo večeře, a to bez ohledu na formu stravování (menu, bufet atd.). Není tak tedy nutné zabývat se otázkou, kolik stravování stálo a jakou formu mělo. Podstatné je, že se zaměstnanec účastní pracovní cesty a vynaložené výdaje jsou plně daňově uznatelné.
Výjimkou jsou excesivní situace, kdy je zřejmé, že způsob stravování má převážně charakter odměňování zaměstnance a je nepřiměřený s ohledem na okolnosti pracovní cesty.
Závěrem doplňujeme, že na straně zaměstnance se stravování na pracovní cestě nedaní.