Po překročení hranice do Evropské unie musí být zboží propuštěno do některého z celních režimů. U zboží, které nejde ihned do volného oběhu, se nejčastěji jedná o režim tranzitu. Ten bývá následně ukončen v cílovém státě propuštěním do volného oběhu. V praxi ale občas nastane situace, že z nějakého důvodu je zboží propuštěno do volného oběhu v jiném státě, než ve kterém je usazen dovozce. Například českému plátci může být propuštěno zboží do volného oběhu v Německu. Co s tím?
V případě Německa a dalších členských států EU, které do své daňové legislativy zavedly fiskálního zástupce, je řešení poměrně jednoduché. Český plátce si najde v Německu fiskálního zástupce, který nahlásí celnímu úřadu své DIČ a DIČ českého plátce. Zároveň požádá fiskální zástupce celní úřad o propuštění zboží do režimu 42, čímž docílí osvobození od dovozního DPH v Německu. Následně vystaví fiskální zástupce pod svým DIČ daňový doklad českému plátci, kde uvede hodnotu dovezeného zboží, kterou vykáže v německém souhrnném hlášení jako dodání zboží do České republiky. Český plátce přizná na základě daňového dokladu od fiskálního zástupce ve svém českém daňovém přiznání pořízení zboží z Německa a doklad uvede do kontrolního hlášení.
Pokud bude českému plátci propuštěno do volného oběhu zboží v členském státě, který nemá v legislativě fiskálního zástupce a český plátce nebude v daném státě k DPH registrovaný, bude muset český plátce zaplatit dovozní DPH přímo celnímu úřadu, tak jako v případě, kdy je osobě neusazené v tuzemsku propuštěno zboží do volného oběhu v České republice a tato osoba nevlastní české DIČ.
O vrácení dovozní daně zaplacené v jiném členském státě je možné požádat prostřednictvím systému vrácení daně, jehož pravidla vycházejí ze směrnice 2008/9/ES. Pokud by si český plátce po propuštění zboží do volného oběhu ve státu, kde by zaplatil daň z dovozu, chtěl toto zboží přepravit do České republiky, vznikla by mu zřejmě v souladu s legislativou daného státu povinnost registrace k tamnímu DPH z důvodu přemístění zboží. V České republice by následně tento plátce přiznal pořízení zboží a ve státě, kde se kvůli přemístění zboží registroval, by si musel ověřit, zda bude moci nárokovat odpočet z dovozní daně v rámci tamní registrace k DPH nebo zda bude muset využít systému vrácení daně.
V souvislosti s dovozem nelze podceňovat i situace, kdy je zboží propuštěno deklarantovi, který nebude jeho vlastníkem. Může se jednat o české s.r.o., které propustí do volného oběhu zboží své mateřské společnosti usazené v jiném členském státu. Stále je potřeba mít v takových situacích na paměti závěry judikátu Weidel Logistik podle kterého je možné nárokovat daň z dovozu jen v těch případech, kdy se hodnota dovezeného zboží promítne do hodnoty plnění plátce, který si chce odpočet z dovozu nárokovat.
Pokud tedy české s.r.o. vystupuje u dovozu zboží jako deklarant s povinností přiznat daň z dovozu a dovezené zboží mu nepatří, nemůže si nárokovat odpočet dovozního DPH. Zachránit by jej mohlo využití fikce dodání uvedené v § 13/4/f zákona o DPH, podle kterého se za dodání zboží považuje předání dovezeného zboží v tuzemsku bez změny vlastnického práva, které bylo propuštěno do volného oběhu. Deklarant by v tomto případě vystavil daňový doklad vlastníkovi zboží, na základě kterého by deklarant odvedl české DPH a vlastník zboží by následně požádal o jeho vrácení. Zde je ale potřeba si uvědomit, že pokud bude vlastník usazený ve státě mimo Evropskou Unii, s nímž nevrací česká daňová správa odpočet na principu vzájemnosti, přišel by vlastník zboží o odpočet DPH. Tato možnost je tedy ekonomická v situaci, kdy je možné vlastníka zboží ze třetí země v České republice registrovat jako plátce, protože jako plátce si pak může odpočet nárokovat. Dále také v případě, kdy je vlastníkem předávaného zboží osoba usazená v EU, protože ta si může o vrácení českého DPH požádat vždy na základě směrnice 2008/9/ES.