Dluh po splatnosti představuje v podnikatelské praxi komplikaci, která s sebou přináší řadu faktických a právních následků. Pokud věřitel nezačne svoji pohledávku včas vymáhat, vystavuje se riziku jejího promlčení a neúspěchu v případném soudním sporu.
Tento článek si klade za cíl seznámit čtenáře s promlčením v soukromém právu. Čtenář v něm nalezne odpovědi na následující otázky:
- Co znamená, že je pohledávka promlčená?
- Jak dlouhá je promlčecí lhůta?
- Co to je uznání dluhu a jaký je jeho vliv na promlčení?
Problematika promlčení není relevantní pouze ve vztahu k možnému (ne)úspěchu v soudním sporu o jeho zaplacení, ale má i významné účetní a daňové dopady.
Pojem promlčení
Běh času představuje významnou právní skutečnost, s níž právní úprava v řadě případů spojuje vznik, změnu či zánik práv a povinností. Jedním z důsledků uplynutí určitého časového období může být to, že se pohledávka věřitele promlčí.
Občanský zákoník stanovuje, že se promlčují veškerá majetková práva, ledaže zákon stanoví jinak. Promlčet se například může právo na zaplacení určité částky na základě uzavřené smlouvy, právo z věcného břemene a zástavní právo. Promlčení naopak typicky nepodléhá vlastnické právo anebo osobnostní práva (právo na život, právo na soukromí atd.).
Podstata promlčení spočívá v tom, že v důsledku marného uplynutí promlčecí lhůty dochází k tomu, že právo věřitele požadovat po dlužníkovi splnění dluhu se oslabuje. Věřitelé jsou tímto motivováni k tomu, aby své záležitosti s dlužníky řešili včas.
Následek promlčení nespočívá v tom, že by pohledávka věřitele zanikla, ale dochází k její transformaci na tzv. naturální obligaci. Naturální obligace pak zásadně nepodléhají ochraně ze strany veřejné moci. Jinými slovy, pohledávka jako taková stále existuje, ale již není možné se dovolat u orgánu veřejné moci, aby byl věřiteli nápomocen při jejím uplatnění a vymáhání.
V praxi to pak znamená, že pokud dlužník v případě soudního řízení vznese důvodně námitku promlčení, soud žalobu jako nedůvodnou zamítne. Pokud se ale dlužník rozhodne dobrovolně svůj dluh věřiteli uhradit, nedochází na straně věřitele k bezdůvodnému obohacení. V praxi to znamená, že dlužník, který splnil věřiteli svůj dluh, který je promlčený, nemůže po věřiteli požadovat vrácení tohoto dobrovolného plnění.
Podmínky promlčení
Aby bylo možné konstatovat, že došlo k promlčení, musí dojít k marnému uplynutí promlčecí lhůty. Marné uplynutí promlčecí lhůty spočívá v tom, že věřitel v promlčecí lhůtě neuplatnil své právo u příslušného orgánu veřejné moci (nejčastěji soud), čímž by běh promlčecí lhůty zastavil. Věřitelé proto musí mít na paměti, že nestačí jen upozornit samotného dlužníka na dluh po splatnosti, nestačí ani zadat vymožení tohoto dluhu inkasní společnosti, ale je nutné se zaplacení dluhu dožadovat u soudu.
Na tomto místě je důležité uvést, že soud nemá oprávnění posuzovat promlčení sám od sebe, ale vždy to musí být dlužník, kdo namítne, že právo věřitele je již promlčeno. Pokud tak dlužník neučiní, soud není oprávněn ze své iniciativy žalobu zamítnout. Samotná námitka promlčení pak nemá předepsanou formu, může být ale vyřčena na jednání před soudem, případně obsažena v některém podání směřujícím soudu.
Promlčecí lhůta
Promlčení je následkem běhu času v podobě uplynutí promlčecí lhůty. Tuto lhůtu lze obecně charakterizovat jako určité časové období, v němž musí věřitel svůj nárok uplatnit u orgánu veřejné moci, aby způsobil stavění jejího běhu.
Promlčecí lhůta má kombinovanou povahu a dělí se do dvou skupin:
- subjektivní promlčecí lhůta a
- objektivní promlčecí lhůta.
Rozdíly mezi nimi pak spočívají v jejich délce a v rozhodných skutečnostech pro jejich počátek.
Délka subjektivní promlčecí lhůty je obecně 3 roky. Pro běh subjektivní promlčecí lhůty je podstatné to, že věřitel věděl či mohl vědět o tom, že určité právo může uplatnit u orgánu veřejné moci (tedy např. že věřitel má určitou splatnou pohledávku). Její běh tak počíná v okamžiku, kdy mohlo být právo uplatněno u soudu poprvé (za předpokladu, že o tomto věřitel věděl či mohl vědět).
V praxi bude nejčastěji prvním dnem subjektivní promlčecí lhůty den splatnosti dluhu, neboť v tomto okamžiku je právo poprvé uplatnitelné u orgánu veřejné moci (v literatuře se používá označení „actio nata“, tedy den, kdy se „zrodí žaloba“).
Objektivní promlčecí lhůta pak trvá zpravidla 10 let, ale liší se v závislosti na právním důvodu, z něhož vznikl uplatnitelný nárok věřitele. Tato lhůta není závislá na vědomosti oprávněné osoby (věřitele) a začíná běžet obecně zpravidla ode dne dospělosti dluhu. Zákonná úprava nicméně stanovuje na řadě míst speciální pravidla pro její počátek (např. v případě vzniku škody a újmy či práva na vydání bezdůvodného obohacení) a i její délku (např. v případě úmyslně způsobené škody či újmy).
V této souvislosti je dále nutné uvést, že běh jedné lhůty nepodmiňuje běh druhé. Subjektivní promlčecí lhůta a objektivní promlčecí lhůta jsou na sobě nezávislé. Vždy však platí, že dlužník je oprávněn vznést námitku promlčení dle toho, která lhůta skončila dříve. Vztah subjektivní promlčecí lhůty a objektivní promlčecí lhůty je znázorněn níže.
- Obě lhůty započnou běžet ve stejném okamžiku – právo se promlčí uplynutím kratší z nich (subjektivní).
- Nejdříve začne běžet objektivní lhůta a v rámci ní pak subjektivní, která skončí dříve než objektivní – právo se promlčí uplynutím subjektivní promlčecí lhůty.
- Nejdříve začne běžet objektivní lhůta a v rámci ní pak subjektivní, objektivní lhůta ale skončí dříve než subjektivní – právo se promlčí uplynutím objektivní promlčecí lhůty.
- Začne běžet objektivní lhůta a doběhne do konce, subjektivní neběží – právo se promlčí uplynutím objektivní promlčecí lhůty.
Uznání dluhu
Již výše bylo uvedeno, že je možné splnit i promlčený dluh. Existují však nějaké způsoby, jak upravit délku promlčecí lhůty, prodloužit ji, nebo obnovit? Odpověď je jednoduchá: ano, existují. Odlišně dlouhou promlčecí lhůtu je možné sjednat například ve smlouvě, anebo je možné dobíhající či již uběhlou promlčecí lhůtu prodloužit, a to relativně jednoduchou formou – uznáním dluhu.
Uznání dluhu bývá tradičně charakterizováno jako projev vůle dlužníka směřovaný vůči věřiteli, kterým dlužník uznává svůj dluh co do výše a důvodu jeho vzniku.
Pokud dlužník svůj dluh vůči věřiteli uzná, má to za následek to, že dochází k obnově promlčecí lhůty a začne běžet promlčecí lhůta nová, která trvá 10 let ode dne uznání. Pokud by dlužník v okamžiku uznání dluhu specifikoval i dobu, v níž svůj dluh splní, začne promlčecí lhůta v délce 10 let běžet až od posledního dne takto určené doby.
Dalším důsledkem uznání dluhu je skutečnost, že nastupuje vyvratitelná právní domněnka ohledně trvání tohoto dluhu v okamžiku jeho uznání. Věřitel tak vznik dluhu ani jeho výši v době uznání nemusí u soudu prokazovat. Důkazní břemeno přechází v tomto případě na dlužníka.
Uznání dluhu má poměrně přísné náležitosti, když v něm vyjma výše dluhu musí být dluh dlužníka specifikován tak, aby nebyl zaměnitelný s jinými dluhy. Tento požadavek nabývá na důležitosti zejména v případě, kdy má dojít k uznání dluhu mezi dlouhodobými obchodními partnery, kteří mají mezi sebou řadu vzájemných pohledávek a dluhů.
Zákonná úprava dále stanovuje, že k uznání dluhu může dojít i konkludentním způsobem, například placením úroků, což se považuje za uznání dluhu ve výši částky, z níž se úroky platí.
Závěr
Problematika promlčení má významný praktický dopad na téměř všechny standardní smluvní obchodní vztahy. Je odpovědností věřitele, aby svoji pohledávku řádně a včas začal vymáhat, chce-li odvrátit její promlčení. Za tímto účelem je nutné pečlivě posoudit okamžik počátku běhu lhůty, stanovit její délku a následně včas nárok uplatnit u soudu.
Právní úprava promlčení obsahuje řadu obecných pravidel, z níž jsou však stanoveny četné výjimky. Je proto vhodné se s úpravou alespoň elementárně seznámit a případné vymáhání dluhů řešit bezodkladně.