6/2021
Pokud společnosti žádají o vrácení nadměrného odpočtu DPH, stává se, že jim stát (FÚ) částku dlouhodobě zadržuje. Od roku 2015 přiznávají finanční úřady plátcům DPH na základě nového ustanovením daňového řádu (§ 254a), u kterých prověřovaly oprávněnost nadměrného odpočtu DPH (daňovou kontrolou nebo postupem k odstranění pochybností), nárok na úrok za dobu, kdy byl odpočet prověřován, a to ve výši 1 % p.a.+repo sazba ČNB. Výše tohoto úroku byla v letech 2017 a 2021 upravena (navýšena). Jak bude dále rozvedeno, ani úrok 1 procento (z roku 2015), ani 2 procenta (z roku 2017) však tuzemské soudy nepovažují za adekvátní finanční kompenzaci za dlouhodobé neoprávněné zadržování odpočtu DPH.
Drtivá většina odborné, ale i laické veřejnosti v červenci roku 2020 zaznamenala v této oblasti, dá se říct, přelomový rozsudek Nejvyššího správního soudu (ve věci EP ENERGY TRADING – sp. zn. 1 Afs 445/2019), ve kterém první senát s odkazem na aktuální judikaturu Soudního dvora Evropské unie prohlásil tuzemskou právní úpravu zakotvující úrok z daňového odpočtu (§ 254a daňového řádu) za nesouladnou s unijním právem. Podle Nejvyššího správního soudu český zákon neposkytuje daňovým subjektům dostatečnou finanční náhradu za to, že po nepřiměřeně dlouhou dobu nemohli tito podnikatelé disponovat s nadměrným odpočtem DPH, který vykázali ve svém daňovém přiznání. Soudní dvůr totiž uvádí, že v takovém případě je v souladu se zásadou neutrality daně z přidané hodnoty zapotřebí nahradit plátcům DPH tzv. hospodářskou zátěž. Ta představuje úrok, který by v případě půjčky platila osoba, která není úvěrovou institucí. Tím je myšlen typicky úrok z podnikatelského úvěru. Nejvyšší správní soud v předmětné věci posuzoval výši úroku z daňového odpočtu dle §254a daňového řádu ve znění účinném od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017, ve kterém zákon přisuzoval úrok ve výši repo sazby ČNB zvýšené o jeden procentní bod. V rozsudku uvedl, že bez většího zkoumání je na první pohled zjevné, že běžný úrok placený neúvěrovými institucemi (podnikateli) vysoce převyšuje zákonný úrok z daňového odpočtu dle § 254a. Na to konto dodal, že v takové situaci, kdy tuzemská právní úprava odporuje unijnímu právu, je nutné aplikovat závěry uvedené v rozsudku „Kordárna“ (rozsudek NSS sp. zn. 7 Aps 3/2013), tedy přiřknout daňovému subjektu úrok ve výši 14 procentních bodů plus repo sazbu ČNB.
Vzhledem k tomu, že dotčená právní úprava úroku z daňového odpočtu doznala v průběhu její existence legislativních změn (od 1. 7. 2017 a od 1. 1. 2021), a to primárně v otázce postupného navýšení úroku a určité modifikace doby úročení, a vzhledem k tomu, že se Nejvyšší správní soud v rozsudku EP ENERGY TRADING výslovně zabýval pouze zněním tohoto ustanovení od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2017 (tj. zmíněný úrok ve výši jednoho procentního bodu), vznikla mezi odbornou veřejností otázka, zdali novelizované ustanovení § 254a daňového řádu od 1. 7. 2017 je již úpravou souladnou s unijním právem či nikoli?
Vždy jsme byli přesvědčeni, že ani navýšením úroku z jednoho procentního bodu na dva procentní body od 1. 7. 2017 nedošlo ke zhojení zásadních nedostatků české právní úpravy ve vztahu k požadavkům evropské legislativy. Proto jsme s klienty, kteří sdíleli naši myšlenku, vstoupili do sporu s finanční správou, a to s obdobnými argumenty a s oporou v dosavadní judikatuře tuzemských, ale i evropských správních soudů.
Dne 28. dubna 2021 došlo v naší společné věci k rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který se ztotožnil s naším právním pohledem na úrok z daňového odpočtu ve znění od 1. 7. 2017, a i tento úrok soud prohlásil za zjevně odporující unijnímu právu (konkrétně čl. 183 Směrnice o DPH). Krajský soud svůj právní závěr opřel, stejně jako Nejvyšší správní soud ve věci EP ENERGY TRADING, o poslední rozsudky Soudního dvora Evropské unie (primárně rozsudek ze dne 23. dubna 2020 ve spojených věcech C-13/18 a C-126/18 Sole-Mizo a Dalmandi Mezogazdasági). Zopakoval, že úrok ze zadrženého odpočtu musí odpovídat výši úroku hrazeného neúvěrující institucí. Současně s odkazem na část důvodové zprávy k novele § 254a daňového řádu uvedl, zákonodárce úrok z daňového odpočtu od 1. 7. 2017 koncipoval jako finanční kompenzaci pohybující se mezi úroky z vkladů a úroky z úvěrů. Už toto uchopení svědčí tomu, že takový úrok nemůže odpovídat unijním požadavkům. Zároveň soud dodal, že v daném období takto nízké úrovni (repo sazba + 2 procentní body) neodpovídaly ani výše úroku z hypotečních úvěrů, tj. dlouhodobých a zajištěných úvěrů.
Krajský soud svým názorem, který lze v současném okamžiku na tomto poli považovat za jeden z prvních, ne-li úplně první, zažehl plamínek naděje za skutečně adekvátní finanční kompenzaci pro všechny podnikatele, jimž správce daně nepřiměřeně a neoprávněně dlouho zadržoval nadměrný odpočet, i v období po 30. 6. 2017 (tj. po rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci EP ENERGY TRADING). Definitivní závěr však podá až Nejvyšší správní soud, který se touto otázkou bude jistě dříve či později zabývat. My jsme přesvědčeni, že ani úrok ve výši dva procentní body nemůže před Nejvyšším správním soudem co do jeho souladnosti s unijním právem a aktuální judikaturou obstát.