Zákon o evidenci skutečných majitelů
Podnikatelé si již zvykli na zvýšenou administrativní zátěž, kterou jim od poloviny loňského roku přinesla nová pravidla evidování skutečných majitelů dle tzv. AML směrnice. Z poměrně snadného vyplnění formuláře na internetu se najednou stal několikahodinový proces, který se v řadě případů neobešel bez pomoci právních poradců. Úsilí při dohledávání složitých vlastnických struktur v zahraničí často ztroskotalo na neochotě zahraničních mateřských společností poskytovat jakékoliv údaje, natož pak listiny k jejich prokázání.
Není neobvyklé, že náš zákonodárce občas volí řešení, která jsou komplikovanější, než je třeba. Český zákon o evidenci skutečných majitelů takto iniciativně zaváděl dvě skutkové podstaty skutečného majitele, a sice osobu s koncovým vlivem a koncového příjemce. Šlo přitom o celoevropskou raritu, nic takového totiž AML směrnice nevyžaduje. Už tak složité dohledávání koncových vlastníků (často v mimoevropském zahraničí) bylo navíc ztěžováno tím, že od vlastníků bylo třeba získat akcionářské dohody, smlouvy o tichém společenství a jiné důvěrné listiny, které měly prokazovat, zda je postavení skutečného majitele založeno tím, že byl akcionáři v minulém účetním období vyplacen zisk, nebo tím, že má na valné hromadě potřebný počet hlasů.
Od 1. 10. 2022, dle požadavků Evropské komise, tak zákon o evidenci skutečných majitelů změnil podobu. Je zatím příliš brzo na to hodnotit, zda k lepšímu. Praxe dosud neměla čas se vypořádat s některými otázkami. Každé zjednodušení administrativy nicméně vnímáme pozitivně a věříme, že jiné to nebude ani tady.
Nově není rozlišováno mezi „druhy“ skutečných majitelů. Skutečným majitelem je jednoduše každý, kdo společnost vlastní nebo kontroluje, má-li v ní podíl větší než 25 %. Není-li takové osoby (například proto, že žádný akcionář nedosahuje relevantního podílu), lze jako skutečného majitele zapsat členy statutárního orgánu. Nadále však platí, že i ve druhém případě je třeba zkoumat vlastnickou strukturu a jako skutečného majitele případně zapsat člena statutárního orgánu mateřské společnosti.
Podnikatelům doporučujeme prověřit, zda jejich stávající zápisy v evidenci skutečných majitelů odpovídají novým požadavkům. V naprosté většině tomu tak bude, v komplikovanějších případech bude třeba zápis revidovat.
Zákoník práce
Praxe (či přesněji spíše pandemie COVID-19) si vyžádala i změnu zákoníku práce. V následujícím textu odkazujeme na předchozí článek našeho kolegy Jana Tučka, partnera BDO, z října 2022 a problematiku práce z domova rozebíráme z právního hlediska.
Nedostatečná úprava práce z domova by měla být nahrazena ustanoveními o remote work – práci z jiného místa, než je pracoviště zaměstnavatele, která bude zahrnovat jak nám známý home office, tak práci z kavárny. Nově by mělo být možné remote work nařídit, byť jen ve zcela ojedinělých případech, typicky umožní-li to rozhodnutí orgánu ochrany veřejného zdraví.
Novela zatím nebyla schválena, iniciativu MPSV nicméně vítáme a návrh novely hodnotíme vesměs kladně. Výslovně totiž řeší jednu z největších potíží – poskytování náhrad. Nově by mělo být výslovně stanoveno, jaká výše paušální náhrady zaměstnanci náleží za hodinu remote work. Paušalizace se týká pouze náhrady energií (elektřiny, vody, plynu, vytápění a odpadu), není tím samozřejmě dotčena možnost zaměstnance prokázat i jiné výdaje, např. internet nebo telefon.
Za legislativně-technicky nedůsledný považujeme například požadavek náhrady energií pro všechny varianty remote work, včetně práce, která není vykonávaná z domova a k žádné spotřebě energií tak nedochází. Je možné, že zákonodárce počítá s tím, že se pod paušalizaci skryjí i další náklady (tj. ty, jejichž skutečnou výši lze prokazovat, ale nikdy k tomu v praxi nebude přistoupeno, například opotřebení pracovního stolu), což by ostatně odpovídalo tomu, že se nemá rozlišovat mezi jednotlivými formami remote work. Tomu by ale měl odpovídat text zákona. Nepamatuje se ostatně ani na situace, kdy se strany dohodnou na přímé úhradě uvedených nákladů zaměstnavatelem místo zaměstnance. Věříme, že se tyto nedostatky v legislativním procesu zpřesní.
Výslovně negativně hodnotíme zákaz, aby bylo plnění zahrnuto ve mzdě. Ačkoliv vnímáme argument rozdílným daňovým režimem obou plateb, naprosto se tím potírá současná ekonomická realita. Není přitom důvod, proč by se strany nemohly dohodnout odchylně a mzdu přiměřeně navýšit právě kvůli tomu, že zaměstnanec pracuje z domova.
Podnikatelům doporučujeme, aby se na účinnost novely připravili, např. vypracováním interních předpisů či vzorových dohod o práci mimo pracoviště.